pondělí 29. prosince 2014

Vánoční týden

Všechno dělat hned. To bude rozhodně mé nové moto do roku 2015. Po tomto týdnu si říkám, co tu vlastně ještě dělám a jak dlouho se sebou nechám takhle zacházet.

Abych začala popořadě, chtěla bych se s Vámi podělit o můj osobní zážitek z letošních, tak často opěvovaných amerických svátků vánočních.

Jestli jsem si něco odnesla z minulého rematche, tak to, že může být vlastně ještě hůř. Jenže risk je zisk a nebo taky nic. Dopředu bohužel tady u toho pobytu nemůžete vědět naprosto nic. Jediné co je tak pravdivé v popisu rodiny a co nezklame jsou věky dětí a jejich adresa. Vše ostatní může a neob nemusí být pravda. Tak abych se tedy dostala k těm Vánocům.

V poslední adventní neděli jsme s Miškou chtěly jet do Richmondu, hlavního města Virginie cca 160 km od nás. Bohužel nám plán nevyšel, nebylo auto.  Rozhodly jsme se tedy jet na Great Falls, park s vodopády na stranu do Marylandu. Moc krásná příroda, musím z toho sestříhat konečně GoPro video. Cestou zpět, zrovna někde na dálnici I-495, cestou do šílenství v Tysons corner mall mi došla sms od mojí HM (host matka) "BTW: Chtěla bych se ujistit,že víš, že nemáš utrácet své peníze za dárky pro nikoho z nás." V neděli před svátky, kdy já jsem dárky pro děti měla nakoupené už přes 14 dní a pro ně vymyšlené. Sms mě dost vykolejila, nevěděla jsem moc co si o tom myslet. Dle pravidel programu má být aupair člen rodiny a nepamatuji se, že by mi kdy někdo z rodiny řekl, že jim nemám kupovat dárky. Trošku mě to mrzelo, protože to vypadalo, že asi tedy nic nedostanu. No sms jsem přešla a jely jsme do Tysons. Tam masakr, všechny parkovací garáže hlásily FULL. Strašně se mi tady líbí, že když vjedete do garáže tak máte nad každým parkovacím místem světýlko, které je zelené a nebo červené, podle toho zda je volno nebo ne :) Strašně to šetří benzín, jelikož se kouknete z uličky na celou řadu v garáži a vidíte, zda svítí někde zelená. Jezdily jsme snad 15 minut křížem krážem než jsme konečně někde zaparkovaly. V mallu jsme se doslova prodírali jako šílenci davy, všude vše vykoupené a lidi samozřejmě bláznili s nákupy. Nebylo to nicméně nic extra, dalo by se to přirovnat k šílenství v Olympii a Plaze až na ten rozdíl, že Tysons je asi tak 6x větší (pro zajímavost, 7. největší mall v Americe :)) Přežily jsme a daly jsme si dortík a chleby ve francouzské kavárně La Madeline.

Druhý den v pondělí jsem děti odvedla na zastávku autobusu a šla jsem domů uklidit a klasika. Do kuchyně za mnou přišla HM a začala se mě vyptávat, kolik jsem utratila a dárky pro děti a co pro ně mám. Kdyžjsem jí odpověděla, vytáhla z peněženky 20dolarů a snažila se mi je vnutit, že jsem tu jen na omezenou dobu a tak nemam utrácet. Cítila jsem se strašně trapně a samozřejmě jsem si peníze nevzala, protože já jsem to dětem chtěla koupit a těsila jsem se na to, až jim dárky dám. Strašně zvláštní chování a to mě celkem utvrdilo v tom, že pravděpodobně asi nic nedostanu. No, to krásně začal vánoční týden. Když teda pominu fakt, že v neděli kluk domu přinesl vši haha.

Nicméně dva předvánoční dny klasika, dojedla jsem cukroví z čech, poklidila jsem a zabalila pár dárků. Skype s mamkou, s tátou a jen tak jsem chillovala,  Odpoeldne jsem se pak byla podívat na vánoční světla, všude nádhera. Celkově to se mi tady na americe líbí, jak to tady mají krásně nazdobené vše. :)

Christmas Eve
Štědrý den! Tady v Americe je 24. úplně běžný pracovní den. Obchody mají otevřeno do 6 a tak i moji rodiče šli do práce, resp. na půl den. Můj schedule měl být práce od 7:30 do 1:30 s tím, že děti se probudí a pohodička, upečeme sušenky pro Santu, ozdobíme, vyrobíme vločky a koukneme na vánoční film. Hned z ránka klasika děti protivné jak dvě půlky a že cookies jsou stupid, všechno je o ničem apod. Ruka už mi svrběla hned. Udělala jsem oběd a šla jsem si připravit bramborový salát. Ve 2 hodiny jsem si už říkala, kde jsou, protože jsem měla domluvený skype s tátou a s Danuškou do Anglie. Přišla mi sms, že se omlouvají, že otci odtahli auto a oni ještě potřebujou do dvou obchodaků. a že budou "little late". Z celého little late se téměř bez omluvy staly 4 hodiny a já jsem tak skypovala s Danuš a dělala u toho bramborový salát v pracovní době, zatímco jsem klukovi brala baseballovou pálku a golfovou hůl, kterou chtěl rozmlátit sestře dveře, jelikož se zamka a předtim mu schválně přivřela hlavu do dveří. Když matka přišla domu, byla jsem šíleně smutná a naštvaná, protože jsem musela zrušit všechny vánoční kafe a plány, protože oni si "nakupovali" a přišli až v 5:30.  Respekt vůči mně absolutně nic. Nevečeřela jsem s nimi, protože děti dělaly šílené scény a mě se na to už nechtělo koukat. Všechno všude zavřelo v 6 tak jsem šla nakonc koukat na filmy a spát.  Večer jsem ještě s malým šla do obýváku připravit pro Santu cookies a 9 mrkví pro soby. Mezitím mi otec vyhodil jednu minutu rozjedený chleba co jsem měla k večeři. Už jsem neměla slov a radši jsem šla do postele. Koukla jsem se na film o otrokářství (no, výborná volba na noc :D) a usnula jsem než přišel Santa. Co mně hodně zklamalo je, že hlavně tradiční ponožky otec letos vůbec nepověsil a hlavně na mě se v tomto ohledu zapomnělo už úplně. A to bez rodiny tady fakt zamrzí.

Christmas Day
Hned z rána mě tak napůl probudil děcký jekot. Koukla jsem se na telefon a bylo nějakých 7:30 s tím, že jsem si řekla, že asi Santa přišel ale nějak jsem usnula zas dál a doufala jsem, že mě třeba přijdou probudit až budou dárky rozbalovat. Nikdo mi den předem totiž nic neřekl. No, nestalo se. U stromečku totiž na mě nečekalo nic a tak nikdo neměl potřebu své aupair dojít říct, že se má účastnit rodinného rozbalování a veselí. Skypovala jsem tedy s mamkou, s kamarádkou a ještě jsem koukala na instagram a podobně. Strach a stres z toho, že opravdu nedostanu nic a ještě jsem jim uplně ukradená mě uplně zkameněl a tak jsem šla leda do koupelny a z myšlenky, že půjdu nahoru byť jen na snídani mi bylo na zvracení. Tak jsem posnídala octové pringles v pokoji a nakonec jsem se domluvila s mojí Miškou, že se půjdeme projít, jelikož bylo venku naprosto nádherně. To bylo 1:30 a to vám říkám, že do té doby se za mnou nikdo ani nepřišel podívat, zda mi třeba není špatně, protože jindy už snídam vždy okolo 10 nejpozději. No, trapně jsem kolem nich proklouzla a otec si neodpustil poznámku, "že si mysleli, že jsem tam dole umřela.".. no, takže kdby opravdu tak asi budo čekat, až začnu smrdět. Jela jsem za Miškou, prošly jsme se asi tak 3 míle jen tak okolo baráku, po stezce a nakonec jsme si samozřejmě daly muffin a ještě jely do dunkina, kde nejenže neměl ten ind u pokladny mashmallowsh, udělal mi nejhnusnější kafe světa a pak nás ještě obvinil, že jsme mu ukradli pytlík kafe. No neber to. Jela jsem domu, protože v 6 hodin se mělo večeřet.
V americe se totiž večeří slavnostně až 25. rodina přijde, předají se dárky mezi dospěláky a vaří se. Oblíkla jsem se, nasadila fake face anakonec jsem vyšla nahoru. Děti se z mých dárků moc radovaly, jelikož to byly přesně ty maličkosti, co nedostali ale chtěli je (přečetla jsem si jejich Santa listy) tak mi to zlepšilo náladu. Rodiče mi nakonec dali 50 dolarů do Sephory a kalendář Walking dead. Docela mně pořešilo, když už nic velkého tak alespoň očividně občas poslouchali, co mám ráda. A nejbíc mně překvapila babi, ta mi dala 50 dolarů VISA kartu a ještě krásnou kočičku jako talisman. Babičky jsou asi fakt nejlepší. Tak jsme s rodinou usedli ke stolu. Bramborový salát z CZ, Yorkshire pudding, šílené množství jídla, mushroom pie, roastbeef jako maso, omáčka, hrášek a podobně, vše se tradičně jako u amerického správného stolu posílalo dokola. Moje rodina uplně jiná, protože bylo všude příbuzní. Nějak jsme ro snědli, dali si výborný desert a začali jsme rozebírat vánoce v CZ, vyprávěli jsme si vtipné historky a zbytek večera skvělý. Odešla rodina, popřáli jsme si hezké svátky a my jsme pak ještě s HM asi půl hodiny uklízely to šílené nádobí, stůl a dávaly ty hromady jídla do plastových krabiček. Pak jsem šla už spát.

Pátek už klasika, rodina chování zpět v normálu, otec klasika blbé poznámky na všechny strany a nejhorší asi když jsem se ptala, zda můžu jet autem do Chantilly což je 20 mil od nás. Nakonec mi povolení udělil, tak jsme s Miškou vyrazily na tzv. Mt.Vernon trail, která vede okolo Potomacu v DC a je tam krásně vidět vše v okolí. V Chanilly klasika party, super makeup, šly jsme do Restonu do baru kde jsme se potkali s dalšíma kamarádama a nakonec jeli pak zpět na barák a tam pokračovali party ve vířivce do 3 do rána.

V sobotu brunch, pěkně slanina. Já jsem si slaninu dala po půl roce tady a musím říct, že to je uplně jiné než ta česká. Naprosto bez chuti, ani ne slaná, ani ne sladká, už chápu proč to dávají na palačinky :) Miška musela pracovat večer v 6 hodin, stejně jako já tak jsme se šly ejště na chvilku projít. Takové docela depresivní sousedství, baráky všechny tak u 60. let, klasika satelitní městečko kde kromě těch baráků nic jiného není. Cesta z Chantilly je strašná nuda, pomalu jako jet metrem. Pořád jen rovně po state 50 pět mil, odbočka doleva, I66 zase rovně 20 mil a už jsme byly u Mišky. Já jsem objevila kouzlo tempomatu a tak jsem si to nastavila a tak jsem celou dobu leda tak držela jednou rukou volant... to jsem zlenivěla :D Zašly jsme do Starbucks a jela jsem dom.

No šíleně mě totálně nasral otec sotva jsem vkročila do baráku. Měla jsem hlídat od 6 do 11 a proto jsem tak pospíchala domu. Hne dmezi dveřma mi oznámil, že nikam nejdou, protože je matka nemocná a tak mym ukolem je dnes udělat večeři a vysprchovat děti. Sám si večeři objednal a dětem, které chtěli večeři objednat taky odpověděl, že od toho jsem tam já abych jim večeři udělala. Moment zkázy však nadešel v momentě, kdy ke mně otec přišel a začal mi povídat, že teda dnes ta výplata. Správně by mi ji měl dávat už v pátek, jak jsme se domluvili, nicméně on mi jí hází někdy před dveře, někdy na postel a cca 2 měsíce mi ji už nedal do ruky. Otočil se na mně a povídá svým OMG, že si je téměř jistý, že mi už tento týden platil. Tak na něj valím oči. Všehcny moje holky okolo dostaly k vánocům od rodin velké dárky nebo minimálně 200 dolarů navíc! A on si ještě troufne mi říct, že mi UŽ PLATIL?! A ŽE MI NEZAPLATÍ, PROTOŽE MÁ POCIT, ŽE UŽ MI TO DAL?! No to mně už málem vezli a ještě, že jsem v ruce držela zrovna talíř a ne sekáček, protože to bych už psala asi z vězení. At si to píše do blbníčku, zkurv..... Kdyby mi to dáva do ruky tak si to pamatuje, že mi ještě neplatil výplatu. To, co mi patří. No konečná..

Takže já šla spát totálně nasraná. Je to tady opravdu jen o lidech, o ničem jiném. On se ke mně chová jak k největší služce, všecko dělám špatně, všechno je moje práce a ještě si jim dovoluju opoužívat auto. No, pro dnešek asi stačí a začnu psát víc, snad příští článek užo tom co jsem viděla  ane o téhle mojí vadné rodine, co chodí na terapii.

středa 8. října 2014

Rematch den 12.

"Velebnosti, jdu blejt." Asi takovýmito slovy bych mohla popsat chování celé úžasné agentury. Koordinátorek i všech ostatních zainteresovaných osob. Říkejte si kdo chcete, co chcete. Aupair je tady prostě jen odpad, špína, aupair musí dodržovat všechny nesmyslný pravidla a aupair musí pomalu klečet na nohou, utírat zadek a bůh ví co. A proč? Pro to nablýskané USA, ze kterého si všichni sednou na zadek, protože já jsem přece přijela z dědiny, kde žijeme v chýši, rodíme děti, nemáme základní věci a vlastně žijeme na stromech. A rodiny, jenž nás sem velkolepě dostaly do USA, do té jejich země všech možností (ha, ha a ještě jednou ha) nás vytrhly z té bídy všech bíd. Bullshit.

Ano, takto se teď cítím. Moje rozhodnutí zda setrvám v Americe teď momentálně závisí na tom, zda jsem ochotná ze svého jídelníčku naprosto navždy, navždoucí vyřadit všechny ořechy, mandle, buráky, buráková másla, sezam, sezamový olej, slunečnice a prostě všechny ty pro vás prospěšné věci. Protože děcko z rodiny, která je jediná co mě chce má alergii na ořechy a samožřejmě to ve slovníku amerických šílenců znamená, že celá rodina striktně předstírá, že ořechy neexistují. Nic co obsahuje ořechy jim nesmí do baráku. Asi tak.

No, takže s rodinami po pořadě....

Pondělí
Po debaklu jímž byl minulý týden jsem se radši v pondělí rozhodla vypnout a vyrazila jsem s Domčou do mallu. Nic jsem si kupovat neplánovala, nicméně to zas dopadlo jinak, protože ty legíny za 4 dolary a mikina Aeropostale za 10 na mně přímo volaly. Na konci nákupů mi volalo číslo z New Yorku, následováno emailem od koordinátorky, že má pro mě novou rodinu. HURÁ!

Scarsdale, New York
Rozhovor začal skvěle, klasika, kdo jsem, zkušenosti s dětmi, že mám dobrou angličtinu, jak řídím, proč jsem v rematch apod. Dále se mi mamina začala představovat. Holky 11 a 15 let - úžasné věky, jako dvě ségry, které jsem nikdy neměla. Bavily jsme se o makeupu, jak to holky baví a mohly bychom se o to společně zajímat apod. Jak jsou sportovní, jsou v Glee clubu, karty, seriály a úžasné. Pak začala vysvětlovat, jak by probíhal můj den. Ráno vstát, snídaně děckám a potom odvézt otce na vlak (?!), odvézt děti do školy. Poté se vrátit domů kde prý vyžaduje a je to pro ně vyloženě požadavek, tzv. HOUSEHOLD MANAGER. To by spočívalo v tom, že bych měla udržovat dům v čistotě, prát dětem, uklízet v kuchyni atd. atd. nic neobvyklého. Dále jsme však dostaly na háček, kdy sice velké +, že nakupují pouze v Trader Joes (organický obchod, zdravá výživa, proteiny, čerstvá zelenina apod.) jenže aupair by byla zodpovědná za nákupy pro celou rodinu, vařit jedno jídlo pro rodinu + pro děti. A bonusem k tomu by bylo ještě venčení psa. A to vše samožřejmě za stejné peníze jako děvčata, která mají děti ve škole a mohou si dělat co chtějí. Abyste si nemysleli, že jsem opravdu vybíravá i po tomto všem jsem byla ráda a měla pocit, že bychom mohli společně celkem fungovat, protože já mam nakupování potravin ráda, Trader Joes zbožňuju, vaření též a jelikož jedí hodně zdravě a organic tak bych konečně jedla tak, abych mohla u toho perfektně opět najet na své workouty. Narazily jsme na téma, proč mají aupair v rematch. Kdy tedy prý telefonovala v pracovní době, nebavila se s dětmi protože neuměla anglicky, nezodpovědná a děti nechávala o samotě. Fair enough. Jediné velké - tam byla absence auta pro mé použítí o víkendu. Ale přesto vše jsem stále měla dobrý pocit, lokalita fajn, poznala bych NY, starší děti, organické jídlo, hodně vaření a tak dále.

A jak to dopadlo? Pro posouzení tohoto případu byste měli vědět, že venčit psa, vařit, nakupovat, uklízet a vozit otce do práce NENÍ ZÁSADNĚ POVINNOST AUPAIR, ŘEČENO TAK I VE SMLOUVĚ. A přesto jsem měla pocit dobrý. Rozloučily jsme se asi po 30 minutovém hovoru, že se spojí s mojí koordinátorkou a mou host family.
Vyžádala jsem si od maminy kontakt na minulou aupair, abych se dověděla jak se dá dostat do města a na výlety, nákupy a za kamarády bez auta o víkendu. 

Zbytek pondělí ticho po pěšině a pokračovalo to v úterý.

A co se stalo? Host matka zavolala koordinátorce, že bych byla excellent pro její děti, ale že jsem moc pushy, že jsem si dovolila zeptat se na kontakt na minulou aupair a k tomu jsem moc silná osobnost, takže bych jí neposlouchala. No shit, tak na to si najdi služku, protože já neřekla ani slovo o všem, co bych dělala navíc a já bych NEPOSLOUCHALA? Copak jsem pes? 

NEMÁM SLOV. Co si ty rodiny o sobě opravdu myslí.

V pondělí odpoledne se mi ještě ozvala rodina z DC, přímo Capitol Hill. 
 
Washington DC/ Arlington, Virginia
Mamina zněla po telefonu strašně příjemně. Lobbistka, spolupracuje hodně s kongresem, ředitelka společnosti PSGE, něco jako náš ČEZ. Tak jsme si chvíli povídali o její práci, jak mně to zajímá, v čem to spočívá a jak třeba někdy kdybych se rozhodla být u nich s nima cestovala, na různé fund raisery apod. To mi znělo úžasně, to mě opravdu zajímá. No, říkala mi o dětech, 8,10, kluk a holka. Bydlí na Capitol Hill a budou se stěhovat za cca 14 dní do Arlingtonu, děti chodí do nové školy a tak. Kluk alergický na vejce a na oříšky. V rematch jsou jelikož si aupair tahala do baráku chlapy z party a rodina jí přitom načapala, byla pořád na telefonu a jako bonus jim k tomu ještě nabourala auto. Znělo to celkem, že aupair byla asi docela číslo. No nicméně jsme se dohodli na setkání, úterý 6:00 na Union Station.

V úterý mi poslala aupair manál. Po dočtení toho ďábelského, podle abecedy seřazeného dokumentu jsem se tak rozčílila, že jsem to nezvládla a při vyprávění jak postupuje rematch jsem se na féra rozbrečela před současným HD.

Příklad - nesmím skladovat žádné jídlo v pokoji, ať už je to české jídlo, ať už je to sušenka kterou si koupím nebo cokoliv co mi někdo pošle. Nesmím jíst v pokoji. Nesmím mít moc návštěvy, pokud někdo bude chtít přespat tak ho nejdřív chtějí poznat. Netextovat když pracuju, nebýt na facebooku když pracuju. Děti musí mít pocit, že jsem tam vždy a za každé sitzace pro ně. Nesmim koukat na zprávy a nesmím se koukat na televizi, když budou děti poblíž i ve svém volném čase. Protože nechceme děti vystavit žádným špatnostem. A nesmim si zapálit v baráku ani nikde jinde svíčku.
A největší problém, kluk je alergický na oříšky = NESÍM SI ZA ŽÁDNOU CENU PŘINÉST COKOLIV CO OBSAHUJE JEN STOPU OŘÍŠKŮ DO DOMU. Ani tyčinky, ani proteinové tyčinky, musli, mandle, kešu, sezam, sezamový olej, jakékoliv prostě oříšky a oříšková másla a taky to nesmím konzumovat.  Oh bože.

Stěhují se do Arlingtonu, takže zase celej barák plnej krabic, krabic, krabic a zas krabic. Bez nábytku, opět bez zrcadla a opět bez poliček. Katastrofa normálně jelikož sotva jsem si tady vybojovala něoc do pokoje tak zase skončím na nule.. No je tohle normální?!
Muj život je asi předurčenej ke smůle nebo opravdu. 

Poslední rodina se mi ozvala z

Pittsburg, Pennsylvania
Děti 8 a 14, rodiče doktoři. Ona američanka, on pakistanec. Děti celkem oukej, jenže nebylo to asi až tak ono. Sice bych řídila BMW x5, ale bohužel bych v něm nikdy nikoho nesměla svézt kromě dětí,takže kdybych se prý měla někde s někym sejít či jet na nákupy, rozhodně ho nikdy nevozit v autě = to bych se za benzín nedoplatila. Auto nikdy přes noc, auto doma vždy do 11 hodin. Tak to už jsme někde slyšeli. Sice cestují, ale aupair prý moc neberou. No, nevim prý od nich z nějakého důvodu utíká aupair po roce - Dívíte se? Já už ne. 

POMOC. Takže výborné. Jsem teď v takovym emocionálním stavu, kdy se zkouším nezbláznit z balení a snažim se celkem trošku smířit s tím, že mou jedinou šancí je vzít tu rodinu z DC. Nebyli mi až zas tak sympatičtí, ale já nejsem ready odletět domů a hlavně nejsem teď ready řešit boj o vybojování zaplacené letenky. Nechápu, co jsem své karmě provedla a kam se moje štěstí vytratilo, že jsem v rematch narazila vždy na takové kvalitní rodiny které mě buď nechtěly a nebo to byla katastrofa.

Koordinátorka mi řekla, že jsem moc vybíravá a rodin mi už víc nepošle. Děkuji, děkuji za asistenci. Alespoň, že mně nechali v rematch a ne jako pár lidí rovnou nevyhodili do čech....
Je to šíílené a osobně ano, doporučila bych  aupair program jen pokud máte štěstí na rodinu, jelikož jinak je to uplně o ničem. Já jsem asi měla štěstí na tu současnou, když to porovnám se všemi pravidly co mam u té nové a co se mi ozývalo za skvosty, tady mi alespoň nikdo nebuzeroval kvuli jídlu, dobře vařili a konečně jsem měla auto, konečně jsem měla vybavení v pokoji. A bam, už zas nula nic. Je to hodně náročné na psychiku, co si budeme povídat.....

Tak mi přejte štěstí, protože mě teď čeká peklíčko u nové rodiny, ale co bych pro těch pár makeup přání a pro cestu do New Yorku, Chicaga a na Bahamy neudělala....




neděle 5. října 2014

Rematch, den 10.

No výborně. Pamatuju si heslo. Cože, článek? No už to docela chtělo, po těch 3,5 měsících. Radši bych sem psala o dovolené s rodinou, nicméně tenhle článek má uplně jiný obsah.
Jaktože jsem se rozhodla napsat? Jelikož mně nebaví pořád dokola všem papouškovat jak jsem na tom s rodinama, počítač přes den moc nepoužiju a i když mám ráda svoje nové emoji na swiftkey, vypisovat všecko na telefonu taky není zábava, kopírovat bublinky na messengeru taky ne. Takže 1:57, nemůžu spát, protože tady mam asi -50...

Varování - dlouhé. Varování č. 2 - čtěte jen pokud chcete, pokud mně pak chcete pranýřovat za vybíravost, tak si kliknětě na kayak.com a zatezervujte si let do DC, zítra vás vyzvednu na letišti a přijeďte si to sem zkusit sami a pak si povíme, zda tady potřebujete auto a zda je třeba dát na pocity a nevzít hned tu první rodinu. Kapiš? Super, čti jak je libo, go crazy.

Takže zde pro všechny - rematch proces. (plus omlouvám se předem za češtinu, pokud vám něco bude znít divně... vždycky jsem si dělala legraci ze všech co žijí v zahraničí, že to přece nejde zapomenout. Já, která nikdy neměla problém s pravopisem jsem nedávno napsala chlapY, se s a z se už nekamarádim a jsem schopná napsat podobné věci jako psotka - myšleno psotník, nechat si vrtat loket a prostě správná čecha)..

Do rematche jsem se chtěla (měla, kdo ví...) pustit už před měsícem a půl, kdy jsem tady prostě tak nějak přežívala od výplaty k výplatě, pátek k pátku dal a nakonec jsem to doklepala až do poloviny září.... Kdy tedy po extempore mého malého monstra jsem se rozhodla, že to takhle dál už nedám a jestli nechci rodinu ve spánku vyvraždit, musim pryč. Otec byl zrovna na služební cestě a i když bych si z nich někdy trhala vlasy, chtěla jsem být slušná a počkat až budou přítomni oba a vše probrat. No, to jsem nečekala co přijde.

Pátek (ne 13, ale 26!)
Vstanu, vyjdu na snídani. Přivítam cookie monster se slovy "Good morning, how did you sleep."... odpovědí mi je klasika .."I dont want you to talk to me." :D Tak si nasypu granola, naleju mlíko a klasika ráno prostě.... No a že pojedeme s dětma do ZOO. Matka si mně však posadila, že semnou musí mluvit. No a long story short, otec má novou práci, velice je mi to lito, potřebujeme víc jak 45 hod = musíme tě dát do rematch. Šok, slzy. Ale neskutečně velký kámen spadl z obou stran podle mně. No takže rematch. Klasika, telefony domu, mamině, tátovi, příteli, kamarádům, Pentagon, White House no znáte to..... vše bude jak má být.

Následoval hovor s koordinátorkou kdy jí řeknete požadavky na novou rodinu, např. děti školního věku, kam se chcete podívat, jestli chcete zůstat kde jste a nebo jestli chcete jinam. No a následuje věta: "Ok Katka, let me put you into rematch." A co bude dál je jen ve hvězdách.

2. hodina v rematch. Domluvený skype s host mom z Chicaga, 1 děcko 11 let. Vše co jsem věděla. Dál rodina z Restonu, Virginia cca 25 mil odkud jsem, indové, dvě děti. Další se mi ozvala z Colorada, jenže 6 dětí (??). Tak uvidíme.

Chicago
První skype, první rodina, první den v rematch. Ještě většinou ani nevíte, kam si zabalíte svý švestky natož abyste byli schopný udělat rozhodnutí. No, tahle mamina to nepochopila. Hned na začátku skype se zajímala šíleně, proč mam rozmazanou kameru. Potom si mně začala plést s někym jinym - máš hezké video - ne nemam video. Máš astma viď, ne nemam astma. To je dobře, že jsi učitelka. ne nejsem učitelka. Jsi z Prahy že? Ne nejsem z Prahy, jsem z Plzně. No a jak je Plzeň velká. Super, pokec, děcko trochu pomalejší, nicméně práce by tolik nebylo cca 29 hod týden. Jenže háček, měla aupair která mohla pracovat jen 30 hod a chodit do školy, byl problém. Proč, to nevím. Kontakt na minulou aupair dát nechtěla (alarm!) .... no takže... Domluvili jsme se, že se spojíme v pondělí, jelikož teď už nikdo nepracuje a že já stejně potřebuju ještě mluvit s ostatníma. No, to jsem asi řekla mongolsky!! 5 HOVORŮ, 3 SMSKY A 3 EMALY za víkend. Jak jsem perfect, jak mně potřebuje hned apod. No, to asi přeslechla, že můžu až za týden. Ne děkuji, fakt takový stíhání neskutečný!!!

Reston
Krátce. Šílenej skype, matka utrápená od pohledu, prý má náročnýho manžela (těžko říct, co tím myslela). Reston je asi jako kdybyste bydleli v Třemošný, takže skoro v Plzni, ale vlastně ne. No a bez auta, sice půl dne volný, ale naprosto bez auta. Děcka celkem ok, odpoledne nějaké řízení, tréninky, úkoly klasika. Nicméně matka zase doma. No, nesedli jsme si hned po prvním skypu. ZA MNĚ TEDA NE. Indové, beztak jí mlátí náročnej manžel.

Colorado
6 dětí, no asi nedám. Ani jsme neměli skype, odmlčeli se s komunikací.

... 5. den rematch a žádná rodina. No, tak výhledy teda nic moc. Ale přece nechceme znít desperate, to mi nepomůže jak mi bylo řečeno.

Hudson river area, NJ
Single matka, jedno dítě 4 roky. No skoro bez auta, cca 20 minut řízení na obě strany pokud budu chtít někam na nákupy apod. Daleko, ale dalo by se. 60 mil od New Yorku. Taky by se dalo. Ale pracovní doba? Jeden den volna v týdnu, to není na cestování. Hodně nepředvídatelné, jelikož nikde nemá příbuzné okolo. Takže jen aupair a máma. Aupair nechápu jak tady přežila rok, jelikož to, čím mi odepsala rozhodně nebyla angličtina nebo jsem si zrovna zapomněla vzít brýle.
MOŽNÁ.

Čtvrtek.... no, začínam si uvědomovat, že by to taky dost dobře mohl být poslední víkend v DC a americe... Panika, nikde jsem ještě nebyla, panika ještě jsem neochutnala všechny smoothie, neskákala na trampolínách, nebyla v NY.... No nic, nebudeme se stresovat. No a kam si sbalim. Tyvole, není možné ostatní měli rodin na výběr a já nic. Vše bude tak jak má, to bych si měla vytetovat na čelo aby mi nešlehlo. KAM SBALIM TY KRÁMY.... nic jdu radši spát.

Koordinátorka mně pranýřuje, že jsem zoufalá... no sh*t, tak jako.... No, tak snad už něco udělá a někdo se ozve...... NOVÁ RODINA, hurá.
Právníci, ujde.

Potomac
Na papíře super, dvojčata 10 holka kluk + kluk 13. Supr, jako brácha. Maj rádi basket, fotbal, hrajou hry mají hřiště apod. Lokalita oukej a jen 12 mil odtud, super! Už jsem zas perfect for them. Super, zní fajn. Podle dopisu oukej, lyžují, aktivní. Pracovní hodiny nic moc, ale pořád lepší než sedět v 1+1 v Plzni a s depkou. No tak, dáme střetko v 11:30.... ne tak nedáme, tak si zavoláme. Super, v pátek v 11:30..... Tak sedim, nikam nejedu a čekam na hovor. V 11:20 mi přijde email, že bohužel nemůžou a zda se nemůžu dostavit v sobotu ve 2:30. No málem jsem to tady rozkopala, já tady sedim na zadku a nikam nejdu když mam volno, hodiny tikají a oni nemůžou a proč bych zas nezrušila plány a nejela v sobotu, že? No ale co bych pro rodinu neudělala, přece jen tu chci zůstat...
Sobota
Vyrazila jsem včas, abych se vyhla traffic, krásný den, super jízda, úžasný písničky. Barák hezký, roztomilý pes. Ale máma... ejhle no, vibe tam rozhodně není. Důležité je poznat děti, děti prostě jako děti, fajn hrají si basket na vlastním hrišti za barákem. Následuje pár otázek na řízení, co maj děti rádi a co bychom dělali apod. Nástin schedule, kdy 7-9 a pak 2:30 - 9:00 večer... no no no... Ale jo. Jenže kámen úrazu, striktně večerka v 10:30... no to se už nikam moc nepodívam po práci, kdyžje to všude 20 min jízdy. No ale dobře no. Večerku nesnášim, protože tak snad jsem dospělá.
Někdy soboty, někdy neděle. Pokoj? No hrůza, kobka a to už jsem na tom byla lepší tady bez poličky a bez zrcadla. Ale přece nesoudíme podle pokoje. Auto jen po okolí, ne Capital Beltway 495... takže ne výlety. No, nechápu proč jelikož na řízení auta tady potřebujete leda tak dva prsty a možná půl nohy nebo cihlu. Ok, super. Co děti rádi jedí, co dělají, já ráda vařim a klasika... ale stále zvláštní, něco tomu chybělo - Co? Nikdy se mi nezeptali co dělam ve volném čase, co ráda dělam apod. - no tak asi nechtěli vědět, že se ráda sjíždim crackem, tetuju si prasata na zadek a věnuju se skupinovým rituálům. Ještě se mi to u těch cca 20 rodin se kterými jsem mluvila včetně matchingu před odletem nestalo. No, po 35 minutách jsem byla vyhozena ve stylu, že se mi ozvou a už bohužel nemají čas. No nechápu opět, já přijela v jimi požadovaný čas a oni maj jen 30 minut. No tak fajn.

Mam z toho meh meh pocit, tak si radši jedu koupit rtěnku a sushi. Protože v americe asi neznají lavičky a stoly, tak susi sežeru na hulváta na parkovišti v autě, pěkně jako čuníček v bílý halence. A jedu domu.

Den 9. neděle. Scavenger hunt. Dojedu do DC, celkem pozitivní, že ta rodina by se i dala :) No a dojdu ke své koo, která se mně ptá jak to šlo v pátek. Tak řikam, že jsem byla včera. A že to bylo oukej. Nic wow. A ona, no to je dobře Katko - oni už si stejně někoho našli v pátek, mají už někoho jiného. NO ÚŽASNÉ, tak já jsem se tahla 15 mil autem, zrušila plány abych absolvovala to meh setkání, kdy mi HM navíc řekla, že nikoho extra jiného nemají a nebyla ani schopná mi říct ať nejezdim nebo boha jeho aspoň nelhat, že nikoho nemají?!?! AMERIČANI, PUKAM UŽ. PŘETVÁŘKA FOREVER.

Teď se teda nacházim ve stavu, že rodina ani jedna. Nechť tenhle týdne přinese nějaký plody, jelikož jestli to bude takhle pokračovat tak v nejhorším případě mně v sobotu snad bude aspoň čekat namazanej chleba a švestkovej koláč.

Jako, moje štěstí, kde jsi protože teď je opravdu čas se konečně vynořit!!!!






sobota 14. června 2014

Odlet

Než se dokopu dopsat články jak to šlo v matchingu a jak jsem se do Ameriky vůbec dostala bude chvíli trvat, jakmile budu mít čas u rodiny tak si k tomu sednu. Lituju, že jsem si mezi prací nenašla čas psát průběžně. Nicméně, tohle je poslední článek z ČR. Je 23:45 a já tady sedím, píšu článek u téměř uklizeného stolu, po posledním hektickém týdnu. Uteklo to jako voda a než jsem se nadála, na vše zbyl už jeden jediný den. 
Balení byla hrůza!!! Vzhledem k množství oblečení v mojí skříni jsem čekala, že se vejdu do 23 kg.. omyl a potřebovala bych kufr ještě jeden. Celý den jsem balila, přítel mě musel popostrkovat a nutit do dalších věcí... no co vám budu povídat, opravdu se mi balit nechtělo. Nekonečný převažování, vyndavání, přendavání, kompletování outfitů....
Neberte si nic!!! Fakt, radši si ušetřete víc peněz a kupte to tam, tohle balení je na palici.
 Plánovala jsem si vzít kozačky a kabelku do kufru a stejně se to tam nedá vejít. Nakonec jsem se rozhodla vzít opravdu jen to nej a hlavně kraťasy, abych mohla s děckama chodit ven první týdny než s holkama vyrazíme do outletů. Takže zdárně mam sbaleno 23 kg velkého kufru a 11 kg příručáku (budu se modlit, abych to na letišti ukecala a aby mi ho hlavně moc nevážili!!!). Letím se Swiss a let bude trvat 12 hodin.
Tenhle týden jsem se musela rozloučit samozřejmě i s kamarády, což neproběhlo tedy uplně jak jsem plánovala... i tak to bylo dost. Rozloučila jsem se taky s oblečením, pokojem a v neposlední řadě gelovýma nehtama.. :/ Což po těch 10 měsících šlo docela těžko. A hlavně zítra ráno mě čeká loučení s přítelem a maminou, což už jsem obrečela teď, když mi miláček ukazoval jak mam něco nastavit na stránce... kdo mi tam bude radit?! No nic...

Ukládám se teda ke spánku, budu doufat, že letadlo doletí jak má a nikde to nespadne a bude let bez turbulencí. Napíšu článek až dorazím do USA :))))

úterý 10. června 2014

Jak to vše začalo...

Jak to všechno začalo?
Jednoduše. Nebo vlastně možná i složitě. Vždycky jsem si přála se do Ameriky dostat na delší čas, půl rok nebo rok. Usilovala jsem o rok na střední, ale díky rodinným situacím se nikdy nedalo našetřit tolik peněz, abych mohla strávit rok na americké střední škole.
Rok se s rokem sešel a já jsem odmaturovala na ekonomce a dál jsem se rozhodla jít na obor Politologie na Západočeské univerzitě v Plzni, druhý obor Mezinárodní vztahy. I když jsem se snažila ze všech sil, na MV-BAS mi nebylo přáno a dostala jsem se na politologii... když jsem tenkrát čekala na Den D a na výsledky příjmaček, hledala jsem si detaily ohledně aupair programu v Anglii a USA. Pro uklidnění skvělé rozptýlení. Už tenkrát jsem začala trošku litovat, že jsem se nakonec nerozhodla místo VŠ jít do něčeho takového a strávit v zahraničí rok, dva a pak pokračovat na VŠ.
Nicméně osud tomu chtěl a já jsem se dostala na VŠ, prázdniny strávila cvičením užíváním a prací, dala jsem se zpět dohromady s přítelem a v září nastoupila na VŠ. Pracovala jsem v obchodě Orsay na úvazek 30/hod týdně, což při naší otevírací době znamenalo 3x12hod směna. Zůstaly mi tedy 4 dny v týdnu na školu. Nějak se to zvládat dalo.
Po prvním měsíci, pamatuju si to přesně, 28.10 v úterý jsem zaspala další nezajímavou přednášku a ta škola mě totálně vyčerpávala. Chování profesorů a doktorandů. První seminární práci na 10 stran jsem měla odevzdat za 14 dní od nástupu do školy, na téma, které jsem nikdy neslyšela a nikdy neviděla. Když jsem se sekla, tak nezájem. Obor celkově "veledůležitý", samý dějepis a žádné jazyky. Jelikož jsem si tak nějak utřídila, že vlastně ekonomika je obor, který mě baví a hlavně jsem zjistila, že využití zmiňované politologie je nula nic, rozhodla jsem se se školou seknout.
A tak přišlo rozhodování, jak dál a co dál, jestli podat přihlášku na jinou VŠ a nějak to tady doklepat, pracovat a pak jít jinam...  a tak jsem se probudila a prostě jsem věděla, že si chci splnit sen a procestovat USA, strávit tam rok života a vrátit se pak studovat a nebo kam mě vítr zavane.
A tak začala dlouhá cesta....